Trasa Nučice - Smíchov (Wechselbad der Gefühle)

2. prosinec 2007 | 23.51 |

Tahle německá floskule se mi vždycky líbila. Určitě má nějaký hezký ustálený překlad, ale bohužel ho neznám. Znamená to, že člověk se někdy koupe v protichůdných pocitech.

Třeba dneska my s naším hysterickým, a potom zase miloučkým batoletem.

Jeho chování po poledním probuzení bylo jedním slovem strašné. Vyžadoval sedět v krmící stoličce. Jinak ječel. Nesměl být ale krmen. Jinak ječel. Talíř se ale současně nesměl odnést. Jinak ječel. Takže pořád ječel.

 

obrazek
 

Ty vysokánské lampy jsou dlouhodobě na nádraží úplně nejatraktivnějším prvkem.


Bylo jasné, že je třeba vypustit zvíře do volné přírody. Spal trochu později, takže na výstavy už bylo pozdě, protože většinou zavírají v pět. Nakonec Sargo měla spásný nápad: pojedeme vlakem, jak už dlouho plánujeme. Původně jsme uvažovali popojet jen jednu stanici, ale nakonec jsme se vzájemně povzbudili, že to zkusíme až na Smíchov. Tam jsme chtěli jen vystoupit a za deset minut nastoupit a mastit zpět (a vykázat samozřejmě).

 

obrazek
 

Tam odtud přijede.

 


Upřímně řečeno, nejsem si jist, pro koho to byl větší zážitek, jestli pro mrňousa nebo pro mě. Nádraží Nučice je mi již dlouho osudovým. Na tuto chvilku jsem se chystal napřed nevědomky a pak i vědomky. Otcovsko-synovské vlakové (a současně mateřské relaxační) orgie stále chystám. Jak to tak vypadá, bliží se rychle doba, kdy nadejdou uskutečnění, protože dneska si tu jízdu Jáchym už velice vědomě užíval.

 

obrazek
 

Jé, už jede! (Otcovsko-synovské vlakové orgie).

 


Ve vlaku nás potomek zaskočil dokonale. Vzorně mi seděl celou cestu bez hnutí na klíně (čehož je jinak schopen jen při Krtek a hvězda), díval se z okna a nechával si vysvětlovat funkci průvodčích, výpravčích a dalšího příslušenství příměstské železnice.

 

obrazek
 

Geny (ať už jsou číkoliv:-) se nezapřou - první svačina byla ještě před nádražím Rudná!

 


Do prostředí přetopeného vagónu zapadl přirozeně a bylo vidět, že mu je stejně sympatickým jako mně. Přeci jen nějaké ty ajzboňácké tradice by tu byly. Mimo jiné jsme na této trase usoudili, že syna nebudu moci zapřít, neboť požitek z cesty vlakem a velký hlad cca 5 minut po startu jsou mými typickými výletními rysy.

 

obrazek
 


 

Zobrazení příjezdu dle zásad p. Bureše, tj. včetně nástupiště a vozu, kterým jsme přijeli.
 


První jízda po trase Nučice - Smíchov byla pro nás pravým objevitelským dobrodružstvím. Za okny probíhala v podstatě nepřetržitá chatařská kolonie a ne úplně nesympatické údolíčko. Musím říct, že se to docela nabízí na kolo sjet tudy do města a potom vlakem zpátky. Z vlaku toho člověk vždycky vidí víc, takže v jedné ruině velkého domu opuštěné v lesích jsme se mihli kolem nástupu řady mužů v maskáčích. Asi tam zrovna začínali nějaký paintball nebo airsoft.

A pak ta nádraží! Jedno nostalgičtější a zapomenutější než druhé. Třeba já jsem nikdy neslyšel o existenci staničky Praha - Holyně.

 

obrazek
 


 

Dvojí možnost, jak docílit ze Smíchova Beroun. Zastrčené nástupiště IIIa, které začíná až tam, kde končí nádraží, je to naše (divil jsem se, že to není nástupiště 9 a 3/4...:-). Druhá trasa je více nóbl - Dobřichovice, Karlštejn a dál po hlavní trase na Plzeň.
 


Rozjařeni celkově úspěchem první poloviny výletu jsme nakonec se nevrátili hned v 16:11, ale zajeli jsme na Anděla, kde bylo pár vánočních stánků, jeden kolotoč, jeden dětský vláček a hlavně ježdění na ponících. Tam batole pokračovalo v pozitivní sebeprezentaci. Jakožto uvědomělí rodiče jsme ho posílili zdravým langošem a potom se proháněl na koni, že jsme nevěřili vlastním očím. Seděl v sedle naprosto blaženě a ani jednou ho nemusela Sargo chytat.

S ohledem na trvající zdravotní a pracovní trable jsem takové prosté, ale pěkné adventní odpoledne nečekal ani v nejmenším.

Zpět na hlavní stranu blogu