Poklidné a tiché místo

11. březen 2012 | 10.30 |
› 

Kniha Poklidné a tiché místo p. Petera S. Beagla představuje výjimečný případ, že jsem koupil knihu dle recenzí. V Interkomu byly v jednom čísle hned dvě nadšené, tak jsem to dal mangelce loni jako dárek k narozeninám.

beagle_poklidneKnížku jsem přečetl s chutí. Odehrává se celá na hřbitově velkého amerického města a vystupuje v něm pět hlavních postav: p. Jonathan Rebeck je zkrachovalý lékárník a už dvacet let žije ve staré hrobce; hřbitov nikdy neopouští. Živí ho přinesenými sendviči apod. havran, s nímž p. Rebeck mluví. P. Rebeck má též schopnost vidět duše zemřelých. Tyto duše nemohou opustit hřbitov - jako on. Další dvě postavy jsou duše dvou nedávno zemřelých mladých: Michael je třicátník, vysokoškolský učitel literatury, který byl otráven, a Laura je zakřinkutá prodavačka z knihupectví, kterou porazilo auto.

Text je čistě konverzační, jediným dějovým vývojem je odhalování okolností Michaelovy smrti: Michael říká, že ho otrávila jeho manželka Sandra. Havran přináší při svých každodenních návštěvách novinky o tom, jak probíhá její proces, v němž je souzena za vraždu svého manžela.

Michael povzdechl: "Škoda, že mě zavraždila. Někdy nám to spolu docela klapalo."

Poslední postavou je Gertruda, vdova středního věku, která chodí na hrob svého manžela a spřátelí se s p. Rebeckem.

Knížka se četla poměrně snadno. Problémy se řeší výlučně takové lehčí - vlastně jenom vztahové. Žádná postava nemá děti, ani v knize nevystupují jejich rodiče. Autor se snaží hlavně a jedině o co nejcitlivější romantické zasněné momenty, třeba když ve vypjaté chvíli vzpomíná p. Rebeck na svou lásku z mládí:

Jednou jsem někam šel s jednou dívkou, to jsem byl o hodně mladší. Byl večer. Nevzpomínám si už, kam jsme šli, ale vím, že tam byli i další lidé. A pak jsme se nějak ocitli sami, ta dívka a já, v místnosti s vysokými stropy a bez židlí. Slyšeli jsme z vedlejšího pokoje ostatní lidi. ... O zeď se tam opíralo cello. Vypadalo staré a jedna struna chyběla. Šli jsme ale k němu, dotýkali jsme se ho a brnkali melodie na těch strunách. Čas od času jsme se na sebe podívali a usmáli jsme se, a jednou se naše ruce dotkly, když jsme na cello hráli oba najednou. Zůstali jsme tam hodně dlouho, vyprávěli jsme si vtipy irským přízvukem a brnkali jsme na struny cella. Pak se do místnosti vrátili další lidé a my jsme vyšli na terasu.

Do čtenářského deníku bych si ještě poznamenal zvláštní znamení textu a sice neustálý příval poetických přirovnání, která nejsou vůbec špatná, ale tak nějak na zbytek vyprávnění - jinak civilního - poněkud naroubovaná.  Mrtvý Michael pozoruje návštěvníky hřbitova:

Michaela napadlo, že působí, jako by právě zhledli divadelní hru, která se jim nelíbila, ale jejíž autor bude příští den určitě chtít znát jejich názor.

Díval se, jak jdou; očima zostřenýma smrtí se díval, jak jejich nohy kloužou a zakopávají o štěrk; sledoval, jak si Carl strčil ruce do kapes a o pár vteřin později je zase vyndal, a tak znova a znova; zamračil se s Garym, když se mu do boty dostal kamínek. Ten kamínek cítil úplně opravdově na spěšně přivolané vzpomínce na chodidlo, když se díval, jak mladší muž třepe nohou jako kocour prackou. A vydechl spolu s Garm úlevou, když se kamínek konečně uložil pod nožní klenbu.

Laura náhle vykřikla a rozběhla se za nimi. Ruce vztahovala před sebe, jako by měla už už upadnout, a běžela křečovitě a bez půvabu.

Na záložce jsem se pak dočetl, že Poklidné a tiché místo byla autorova prvotina, kterou napsal v 19 letech. To teda klobouk z hlavy dolů: že to je práce mladého autora, to bych čekal, ale že až takto mladého, to jsem mrkal.

Když by někdo zatoužil přečíst si příjemnou beletrii celou ze hřbitova, tak mu toto Poklidné a tiché místo doporučuji.

(Recenze, které mě zlákaly ke koupi, jsou v k přečtení na str. 22 a 23 časopisu Interkom zde).

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Poklidné a tiché místo wu 13. 03. 2012 - 02:22
RE(2x): Poklidné a tiché místo jarmik 13. 03. 2012 - 22:48
RE: Poklidné a tiché místo mba 14. 03. 2012 - 13:31