Toto byl správný zimní víkend. V sobotu běžky s panem Rejchou, v neděli boby s Jášou.
Tušil jsem, že musím zopakovat vydařenou běžkovou premiéru, dokud nám přeje tlaková výše. A tak jsem v sobotu opět se vydal za teplem a sluníčkem na hory, tentokrát jen s panem Rejchou.
Zvolili jsme tentokrát start na Božím Daru. Dali jsme ten nejkratší,
asi tak 11-kilometrový okruh, jen tak na hoďku a něco. Bylo to nádherné.
Zjistil jsem, že když se běžky navoskují, není ten běžkový krok vůbec tak nepřirozený způsob pohybu.
Dojezd na Boží Dar po krušnohorské magistrále.
Odpoledne jsem si poněkud zkomplikoval tím, že v restauraci Sv. Hubert na Božím Daru (web zde) jsem zapomněl peněženku se všemi doklady. Napřed jsem si říkal, jestli jsem ji nenechal u inž. Rejchy v autě. Jelikož se však byli odpoledne koupat, čekal jsem mučivě dlouhé hodiny informaci - a ta byla negativní. Už víceméně rezignovaně jsem večer zkusil zavolat do té restaurace - a peněženka tam byla, s kompletním obsahem! Byl jsem velice rád. Někdy se tam zastavím na jídlo a zavzpomínám, co všechno bych měl za nepříjemnosti. (Něco mě to stálo, neb jsem zazmatkoval a zablokoval karty. Ale beru to jako cenu za školení, které není neužitečné do budoucna).
Rázně na "vysoký kopec", i když netušíme kam.
Babička s dědou koupili mrňousovi v sobotu boby a rovnou je šli jen tak na dvě jízdy vyzkoušet k poště ve Staré Roli. Po půl hodině nadšeného ježdění se dostali pryč jen s velkými obtížemi.
Takže plán na neděli doma byl jasný - zahájit bobování u nás. Rudná je však strašná placka a tak ranní start nebyl odhodlaný. Neměl jsem vůbec představu, kde by se dalo bobovat. Do poslední chvíle jsem váhal, jestli jít pěšky nebo zkusit vyjet autem. Autem mi to přišlo zvrhlé. Tak jsem se řídil osvědčeným heslem "když nevíš, tak na nádraží".
Cestou jsme vzali zavděk i sjezdem z nádražní rampy.
Tušil jsem, že budeme muset do Nučic, které jsou trochu z kopečka. Pomohla nám paní s pejskama, která se nás cestou ptala, kam tady vlastně chodíme bobovat. Říkal jsem, že nevím, že jdeme poprvé. Řekla nám, že slyšela, že se chodí někam támhle, ale že netuší, jak je to daleko.
Vysoký kopec v nučickém provedení. Byl vynikající, díky za něj:-)
Dotčená lokalita skutečně existovala, šli jsme napřed instinktivně, potom podle stop bobů ve sněhu a nakonec za dětským výskáním. Horalům by ten areál připadal směšný. Na batolecí bobování to byl však dokonale postačující vršík s dlouhým bezpečným dojezdem. Bylo tam odpovídající složení dětí, v jedné chvíli možná přes deset kousků; všechny ve věku kolem Jáši.
Jáša byl zcela nadšen. Já též: jen málo věcí je tak hluboce uspokojující pro rodičovské oko, jako potomek s hekáním a supěním, ale nadšeně, táhnoucí boby do kopce a znovu a znovu - evidentně se unavující a slibující rychlý a hluboký spánek.
Mrňouskovo přístup se mi velice líbil: pouštěl se na skokánky, nebrzdil, jezdil nejdál ze všech:-) Když se vymáz docela v rychlosti, že jel ksichtíkem po sněhu, tak sice plakal z leknutí. Ale když jsem otřel sníh z celého obličeje, tak přes slzičky už říkal "ještě, ještě". To se mi líbilo od něj úplně nejvíc! V tomhle kdyby nebyl úplně moje povaha, bylo by to vynikající.
Vydrželi jsme venku na tom mrazu tři hodiny. Nasazení bylo vysoké po celou dobu, jenom v nestřežených
okamžicích se přicházející únava na pilotovi přeci jen projevila.
Doma jsme poobědvali, vydatně pospali a vyrazili odpoledne na druhé kolo - tentokrát i se Sargo. Díval jsem se na mapě, že je to tam necelý kilásek a půl od nás, takže v pohodě. Při druhém bobování se už však stmívalo, Jáša už nejradši pouštěl boby prázdné a běhal za nimi. Domů vraceli jsme se za tmy.
Takže jsme se naučili slovo "skokánek". A já jsem pochopil, že v posledních dnech o sobě Jáša mluví jako o vlkovi. "Vlk sedí na bobech", "Vlk táhne boby". Nevíme proč, ale dělá to důsledně.
Přeji všem čtenářům úspěšný týden.