Pan Houser vydal další knihu, tak jsem si ji zas koupil. Opět především proto, že jsme se potkali kdysi dvakrát v hospodě a že vydal s přáteli kdysi ve velkém nákladu knihu p. Dostála "Garik".
Aby toho nebylo málo, tak sem vypíšu třeba sedm měst, která se mi líbila, i s ukázkami:
- město, kde lidé věnují život hledání své barvy a pak se za světla této barvy oběsí na lucerně. Tento text je poetičtější než ostatní, je psaný v první osobě a vyskytuje se tam místní průvodkyně. Zde ukázka:
Pokud se před týdnem někdo oběsil na lucerně před nočním barem, měla jinou barvu než dnes, odstín svitu se může změnit i během posledního chroptivého výdechu. Jaký pak mohou mít veškeré výpočty, odhady a nevyřčené předpoklady význam? S jistotou nemůžeme poznat dokonce ani to, na jaké lucerně se kdo oběsil, protože během úsvitu se těla odstrańují a v denním městě již z luceren visí nanejvýš zbytky oprátek. Vše, co můžeme vědět, jsou tedy jen nepotvrzené zvěsti nebo rovnou naprosté smyšlenky, zdánlivé znaky se rozpadají do drtě beztvarosti.
(Chvílemi mi to připomíná - ano - dr. Kafku. Koho jiného, když nikoho jiného jsem moc nečetl).
- město posedlé prvočísly. Platí, že o čím výšší prvočíslo se jedná, tím větší oblibě se ve městě těší. Ačkoliv tedy dvě či tři jsou jistě prvočísla, v restauracích se prakticky nepije příslušný počet piv a vzbuzovalo by to opovržení. Nejde však o absolutní hodnotu čísla. Někteří méně odolní cestovatelé se domnívali, že nevraživé pohledy personálu vyřeší objednávkou piva čtvrtého a velmi se divili, když do nich obsluha při pokusu o zaplacení za použití mírného násilí vpravila pomocí obřího trychtýře i půllitr pátý.
(Ještě pořád se v nějakých pivnicích drží starý špatný zvyk, že staví pivo před člověka bez objednávky?)
- město, kde lidé mluví jen sami se sebou. Ukázka: Obyvatelé Dodekanu již dávno pochopili, že jejich spoluobčané naprosto nestojí za rozhovor, neb takový by nutně nebyl ničím jiným než plýtváním časem a zdrojem pocitů znechucení. Slovo komunikace začalo být vnímáno jako nadávka a být komunikativní bylo synonymem pro závažné pokřivení charakteru.
- město, kde lidé rádi četli a spali, a tak tyto dvě činnosti spojili, aby dosáhli dokonalosti. Ukázka: V Selenopoli již dávno zjistili, že nejkrásnější chvíle jsou ty, které člověk tráví ve spánku, na druhém místě se pak nacházejí okamžiky četby. Místní náruživé spáče a čtenáře nicméně trápilo, že obě aktivity nelze provozovat současně, a dosáhnout tak ideální harmonie.
- město, jehož obyvatelé dovedli do virtuozity umění odpočinku. Ukázka: Odpočinek znamená odklad určité práce, poklidné užívání si drobných radostí, vychutnání si, že člověk právě nemusí dělat nic (ovšem zítra bude). Zítřek pak Tartésané opět věnují odpočinku. Rafinovaný a současně nutný sebeklam spočívá v tom, že lidé musí sami sebe přesvědčit o tom, že právě dnešní den odpočinku je tím již opravdu posledním, ale už zítra...
- město, kde milují schody. Ví se, že v Kleanii existují dvě soupeřící filozofické školy, jejichž zastánci se liší podle toho, zda preferují spánek na schodišti hlavou dolů a nohama nahoru, nebo naopak (jinak ulehnout nelze, na to nejsou schodiště dostatečně široká). Kompromisní škola soudí, že polohu spánku je vhodné obměňovat dle toho, zda je právě lichý nebo sudý den, tento přístup však nenašel příliš stoupenců - radikální názory obvykle získávají více vyznavačů než směry, které se je snaží smířit.
- město milovníků van. Hygienické i estetické ohledy bránily s potěšením užívat vany, v nichž se chvíli předtím rozvaloval jiný člověk. Jakkoliv vana je ideálním úložištěm těla například při přátelské besedě v restauraci (jak rostl blahobyt Sarkomandu, váhu zde získával i další faktor: voda na rozdíl od židle otylé tělo rovněž příjemně nadnáší), nebudí nadšení sdílet ji po předešlých hostech, o nichž je známo, že vypili dvojciferný počet sklenic, aniž přitom navštívili toaletu. Řešením tedy bylo uživat vany vlastní, přirozeně mobilní. Namísto tradiční podoby lázní se tak společenský kontakt začal odehrávat ve vanách soukromých, které si lidé přiváželi s sebou.
Některé slabší kapitoly jsou předvídatelnější (sny, hudba). Knížka se nečte snadno, určitě to nejde přelouskat najednou; i autor v předmluvě vyzývá, ať si čtenář skáče po kapitolách dle chuti.
Ale sám jsem byl překvapen, že ty lepší kapitoly a postřehy v nich mi silně utkvěly. Není to marná kniha.
Jinak o knihách p. Housera píši soustavně: vydal dva díly rozhovorů s současně předními českými vědci (článek zde a zde), psal jsem o krásném studentském samizdatu Se sáňkami po Tibetu (zde) a o knize složené jen z citátů z oblíbených knih (zde).