Jaká změna - mimo přímé slunce už je prostě zima. Je to úžasné počasí, jenom ten počátek září mám pořád zažitý negativně, že skončily prázdniny.
Energií zrovna nesrším, stejně tak můj výletovací elán je již poněkud obroušen. Takže jsme poslední víkendové výlety pojali vysloveně nenáročně.
Sobotní odpoledne jsem využil k návštěvě Svaté Hory v Příbrami, kam se chystám už dlouho. Zejména jsem byl zvědav na ty schody, které jsem viděl vyznačeny v turistické mapě. Jinak jsem se moc nepřipravoval, protože do poslední chvilky jsem neměl žádný nápad, kam se vrtnout. Takže jsem nevěděl, co přesně čekat.
Špatně je to vidět, ale celé schody jsou skryté uvnitř zastřešeného zděného
koridoru.
V popisu stejnojmenné kešky se píše, že prý Svatá Hora bylo nejznámější poutní místo celého Rakouska-Uherska. No, to beru s velkou rezervou, něco takového nelze navíc ani potvrdit ani vyvrátit. Ale že to je významné poutní místo, to je mi jasné.
Na spodním konci schodiště.
Velký rozdíl proti jiným turistickým atrakcím je především v tom, že Svatá Hora je stále živým kultovním místem - evidentně se tam stále něco dělo, lidé přicházeli a odcházeli, někteří - přijeli auty maltézského řádu - měli záhadné hábity (i ženy). Řada turistických cílů jsou bývalá (někdy dávno bývalá) kultovní místa, ale na té Svaté Hoře to ještě zdaleka není jen pasivním objektem pro turistické prolézání. Dokonce jsem si - až při odchodu - všiml cedulky, že turisté by tam neměli chodit volně, ale jen s průvodcem. To jsme sice nevědomky porušili, ale prošli jsme vnitřek areálu myslím tiše a nikoho jsme nerušili.
Zase jednou pořádné barokní schody - uvnitř areálu.
Poslední pohled na areál při cestě zase zpět dolů do města.
Na vrcholku je krásný park, zvlášť takhle v pozdně odpoledním baboletním slunci.
Celkově se výlet na příbramské schodiště vydařil, i Jáša nebyl myslím proti, byť jinak nese každé vyrušování od videoher nelibě. Přeci jen to ale bylo spíš pro mě, byť ne tolik, protože blízko startu schodů je velice pěkné dětské hřiště s neobvyklými lanovými prolejzačkami.
Neděli jsem chtěl pojmout celodenně, ale ještě při probuzení jsem pořád neměl žádný nápad, protože jsem den chtěl pojmout i co nejvíc pro dítko. Nakonec jsem myslím zvolil správně, a to návrat do labyrintového parku na zámku Loučeň. Sice jsme tam už byli vloni (psal jsem o tom zde), ale jak říkám, ta výletová inspirace je takhle koncem sezóny už maličko vystřílená. A hlavně se tam Jáša těšil a s potěšením se tam vyřádil až do vyčerpání.
Loni na lanové lávce ještě za ruku, letos už samozřejmě sám.
Dělá mi radost, nebál se ani na obtížném konci, kde chodil jen po laně.
Do dalšího týdne přeji čtenářům i sobě co největší duchapřítomnost a co nejméně ospalosti, protože v tom čuju hrozící slabinu.