Jan Lauschmann, Hrad a batole
17. únor 2008 | 22.56 |
Tento víkend jsem byl oba dny až do večera v práci. Tak napíšu raději o minulé neděli.
Hrad
Jelikož bylo nádherně, ale současně jsme byli lazaři, vypravili jsme se aspoň na Hrad. K mrazivým slunečným únorovým dnům mám přinejmenším ambivalentní vztah: jsou nádherné. Ale současně mě v nich docela se železnou zákonitostí bolí strašně lebka.
Na Hradě jsme náhodou chytli zrovna výměnu stráží. Tak jsme se podívali zezadu na ten les rukou s foťákama a poslechli si pěknou muziku.
Jan Lauschmann
Pak jsme se vypravili do Galerie Josefa Sudka, která je pár kroků nad hradem. Už jsme tam jednou byli a strašně rád na to vzpomínám. Je to takový krcálek se dvěma místnostmi a bývají tam pěkné fotografické výstavy. Aktuálně je tam Jan Lauschmann, který byl na zenitu za republiky.
Zážitek to byl perfektní. Vstupné 10 K, většinu doby jsme tam byli sami. Fotky úchvatné a na těch dvacet snímků se člověk nádherně soustředí.
Zkusil jsem nějaké shromáždit z webu. Ale ten, co se mi líbil nejvíc, jsem nenašel.
Dlažba, 1927.
Typické prý pro něj jsou fotky dlažby, což fotil celý život.
Odpolední slunko, 1926.
Jsa zvyklý na dnešní magazínový standard technicky nadreálných snímků, superostrých a superbarevných, byl jsem zaskočen měkkostí a někdy lehkou neostrostí starých záběrů.
Skalní útes (asi, český název jen překládám, rok též nevím).
Takovouhle fotografickou výstavu si nechám líbit kdykoliv zas!
Hlavně tedy i proto, že o pár metrů níž je Zavěšený kafe, naše oblíbená záchytná stanice. Přiznávám, že jsme tam byli vícekrát než v té galerii.
Ženy nepochopí.
Pak jsem si všiml, že tam stojí ještě dvě krásný Ferrari. BTW: ty Ferrari mají nejen vidět motor pod tím zadním oknem, ale okolo okna jsou i ventilační mřížky, kterými může kolemjdoucí k motoru zvenčí přivonět.
Malostranští katolíci prostě přijeli na nedělní bohoslužby:-)
Nové Město
Když jsme procházeli Klementinem, tak jsem vzpomínal na to, že se tam někde musí nacházet místo nejstarší české metereologické pozorovatelny (záznamy od 1775). A jak tak nenásilnou formou poučuji mangelku a říkáme si, že nemohli měřit na tom nádvoří, že tam je vždycky za větrem a mírněji, tak říkám: hele, támhle mají zvláštní venkovní žaluzii, asi že člověk může i větrat.
Nebyla to žaluzie, bylo to okno s nejstarším měřením počasí.
Cestou na schůzku se známýma z Andoru mě Sargo upozornila na jednu sochu ve Spálený, takže pár metrů od metra, kde každý den vystupuju a nastupuju.
Paní se umělcovi evidentně ztvárňovala dobře. Ale to dítko: moc dětské rysy nemá - připadá mi, že se tam promítl sochař sám.
Největší uměleckou licencí je však postoj matky, která toho dvacetikilového hocha ležérně jen tak podpírá jednou rukou. A pak se řekne realismus!
Obligátní závěr
U žádné víkendové reportage nesmí samozřejmě chybět nějaké to mrňouskování. Zde záběr z pravidelného čištění větráku v PC, o kterém moc hezky psala Sargo.
Jó, ležet na kavalci, přikrytej peřinou, spokojeně koukat na něco, co už jsem viděl třicetkrát, to je prostě nejlepší... ech... pardon, chci říct, to je to nejhorší, co bychom mohli dítko naučit a je nutno s tím nekompromisně bojovat! Po kom může jenom takové pokleslé spády mít??
Koupě dalšího krámu do kuchyně (naštěstí prý z bazaru a za hodně usmlouvanou cenu) nebyla asi myšlena jako nová oblíbená hračka:-)
Hrad
Jelikož bylo nádherně, ale současně jsme byli lazaři, vypravili jsme se aspoň na Hrad. K mrazivým slunečným únorovým dnům mám přinejmenším ambivalentní vztah: jsou nádherné. Ale současně mě v nich docela se železnou zákonitostí bolí strašně lebka.
Tahle cesta podle hradních zahrad je mi sympatická. Vybavujou se mi školní výlety do Prahy a taky studia, protože do školy jsem chodil často pěšky z Chotkových sadů.
Na Hradě jsme náhodou chytli zrovna výměnu stráží. Tak jsme se podívali zezadu na ten les rukou s foťákama a poslechli si pěknou muziku.
Jan Lauschmann
Pak jsme se vypravili do Galerie Josefa Sudka, která je pár kroků nad hradem. Už jsme tam jednou byli a strašně rád na to vzpomínám. Je to takový krcálek se dvěma místnostmi a bývají tam pěkné fotografické výstavy. Aktuálně je tam Jan Lauschmann, který byl na zenitu za republiky.
Zážitek to byl perfektní. Vstupné 10 K, většinu doby jsme tam byli sami. Fotky úchvatné a na těch dvacet snímků se člověk nádherně soustředí.
Zkusil jsem nějaké shromáždit z webu. Ale ten, co se mi líbil nejvíc, jsem nenašel.
Dlažba, 1927.
Typické prý pro něj jsou fotky dlažby, což fotil celý život.
Odpolední slunko, 1926.
Jsa zvyklý na dnešní magazínový standard technicky nadreálných snímků, superostrých a superbarevných, byl jsem zaskočen měkkostí a někdy lehkou neostrostí starých záběrů.
Skalní útes (asi, český název jen překládám, rok též nevím).
Takovouhle fotografickou výstavu si nechám líbit kdykoliv zas!
Hlavně tedy i proto, že o pár metrů níž je Zavěšený kafe, naše oblíbená záchytná stanice. Přiznávám, že jsme tam byli vícekrát než v té galerii.
Nevím, jak je to možné, protože u Zavěšenýho kafe jsou ceny pořád celkem dostupné (na tu lokalitu rozhodně), prostředí příjemné, a stejně tam vždycky nějak najdeme místo.
Malá strana
Cestou z hradu jsme narazili ještě na jednu zajímavost. Před chrámem sv. Mikuláše stálo krásný Masseratti. Okolo Masseratti stálo několik mužů. Přesněji několik těl mužů s bezduše upřenými pohledy. Jejich duchy/duchové/duši se vznášeli někde daleko.
Ženy nepochopí.
Pak jsem si všiml, že tam stojí ještě dvě krásný Ferrari. BTW: ty Ferrari mají nejen vidět motor pod tím zadním oknem, ale okolo okna jsou i ventilační mřížky, kterými může kolemjdoucí k motoru zvenčí přivonět.
Malostranští katolíci prostě přijeli na nedělní bohoslužby:-)
Nové Město
Když jsme procházeli Klementinem, tak jsem vzpomínal na to, že se tam někde musí nacházet místo nejstarší české metereologické pozorovatelny (záznamy od 1775). A jak tak nenásilnou formou poučuji mangelku a říkáme si, že nemohli měřit na tom nádvoří, že tam je vždycky za větrem a mírněji, tak říkám: hele, támhle mají zvláštní venkovní žaluzii, asi že člověk může i větrat.
Nebyla to žaluzie, bylo to okno s nejstarším měřením počasí.
Cestou na schůzku se známýma z Andoru mě Sargo upozornila na jednu sochu ve Spálený, takže pár metrů od metra, kde každý den vystupuju a nastupuju.
Paní se umělcovi evidentně ztvárňovala dobře. Ale to dítko: moc dětské rysy nemá - připadá mi, že se tam promítl sochař sám.
Největší uměleckou licencí je však postoj matky, která toho dvacetikilového hocha ležérně jen tak podpírá jednou rukou. A pak se řekne realismus!
Obligátní závěr
U žádné víkendové reportage nesmí samozřejmě chybět nějaké to mrňouskování. Zde záběr z pravidelného čištění větráku v PC, o kterém moc hezky psala Sargo.
Tohle musíš vyndat a vyčistit, jinak to bude pořád hučet, chápeš?
Jó, ležet na kavalci, přikrytej peřinou, spokojeně koukat na něco, co už jsem viděl třicetkrát, to je prostě nejlepší... ech... pardon, chci říct, to je to nejhorší, co bychom mohli dítko naučit a je nutno s tím nekompromisně bojovat! Po kom může jenom takové pokleslé spády mít??
Koupě dalšího krámu do kuchyně (naštěstí prý z bazaru a za hodně usmlouvanou cenu) nebyla asi myšlena jako nová oblíbená hračka:-)
Závěrem bych rád poděkoval babičce, která obětavým hlídacím nasazením tuto neděli umožnila
