eithne: Tak jsem knížku taky přečetla - vřelé díky - a hrozně mi u tebe chybí jeden citát, ačkoliv o Zátopkovi jsi vypisoval poctivě. Ale mně to nedá a o ten úryvek nechci přijít, tak si ho s dovolením uskladním tady u tebe v komentářích

Zátopek byl plešatý třicetiletý obyvatel městského bytu ze zpustošené východní Evropy, když v roce 1952 dorazil na olympiádu v Helsinkách. Protože český tým měl jen málo závodníků, mohl si vybrat, na jakých vzdálenostech bude závodit. Vybral si všechny. Postavil se na start závodu na 5000 metrů a zvítězil v novém olympijském rekordu. Poté se přihlásil do závodu na 10 000 metrů a získal své druhé zlato v dalším novém rekordu. Nikdy dřív neběžel maraton, ale co na tom záleželo? Se dvěma zlatými medailemi na krku už nemohl nic ztratit, proč tedy práci nedokončit a nezkusit to?
Brzy se ukázala jeho nezkušenost. Byl horký den, takže se Angličan Jim Peters, tehdejší držitel světového rekordu, rozhodl vedro využít, aby Zátopka setřásl. Na značce deseti mil se dostal už deset minut pod svůj vlastní světový rekord a vzdaloval se poli ostatních závodníků. Zátopek si nebyl jistý, jestli takové tempo může někdo vydržet. "Promiňte," doběhl vedle Peterse, "tohle je můj první maraton. Neběžíme moc rychle?"
"Ne," odsekl Peters, "moc pomalu." Jestli byl Zátopek tak hloupý, aby položil podobnou otázku, jinou odpověď si nezasloužil.
Zátopka to překvapilo. "Říkáte pomalu?" ověřil si raději. "Jste si jistý, že máme pomalé tempo?"
"Ano," přitakal Peters. Vzápětí zůstal jako opařený.
"Dobrá. Díky." Zátopek vzal Peterse za slovo a vyrazil.
Když vyběhl z tunelu na stadion, přivítal ho ohlušující jásot. Nejenom od fanoušků, ale i od sportovců všech národů lemujících trať, aby ho pozdravili. Zátopek protrhl cílovou pásku ve svém třetím olympijském rekordu.