Minulý týden to bylo šest let od mého prvního článku na blogu.
Šest let není žádné významné jubileum. A stejně nebyl čas, takže jsem si vzpomněl až teď.
První článek byl stručný - stále je zde.
Blog mi poradila mangelka, abych si ho založil. Byl jsem zvyklý ve Varech pořád někam psát nějaké libovolné výmysly a potom mi to chybělo. Sice uznávám, že to je taková neužitečná záliba a spíš příznak duševní stagnace. Ale zas těžko si nepovolit žádnou libůstku.
Navíc překvapivě jsem loni dostal za úkol pravidelně psát články i v práci - a určitá souvislost s blogem je, protože lidé vědí, že mám blog. Takže možná nakonec to může být doklad, že když člověk něco dělá spontánně a s chutí, tak to nakonec nějaký přínos má.
Když se podívám na svá původní očekávání a záměry ohledně blogu a porovnám to s dnešní realitou, tak jistě určitý posun je. Ale něco zůstává. Zůstává pořád zásada, že píšu jen to, u čeho mi nevadí, když se kdokoliv dozví, že jsem to napsal já, tzn. včetně příbuzných, kolegů, klientů apod. Když bych rád něco napsal, ale vadilo by mi to, kdybych s tím byl konfrontován, tak to prostě nepíšu.
Připadá mi pošetilé, když někdo vypisuje na blog nesmysly a pak ho zase ve zmatku ruší, protože se o tom dozvěděli kolegové apod. Nechápu, proč teda takové věci veřejně někam píše.
Posun nastal třeba v tom ohledu, že jsem mnohem méně opatrný, než jsem byl zpočátku.
- Dost dlouho jsem se držel železné zásady, že nebudu na blogu vůbec nic ani v nejmenším kritizovat a budu psát jen o tom, co chci pochválit. Dneska píšu v recenzích třeba i o knížkách, které se mi moc nelíbily. To jsem původně nedělal. Pořád ale platí, že si na blogu nevylévám frustraci ani vztek, byť k tomu nemám často daleko; pořád se zhruba držím toho, že na blog píšu celkově jen o věcech kladných a mně milých.
- Asi jsem původně nechtěl dávat na blog fotky rodiny, ale pak jsem v tomto nároky na soukromí povolil. Nejsem fanatik ochrany osobních údajů. Na blog chodí pravidelně příjemní lidé, s nimiž rád fotky sdílím. Na druhou stranu jsem po pár letech změnil původní radikální rozhodnutí, že jsem měl na blogu velkým písmem v nadpisu jméno a příjmení. Tím se snažím omezit náhodné příchozí z vyhledavačů, respektive náhodně vyhledávající mé jméno, protože o ty nestojím.
Původní blog byl na blog.cz více než rok a půl. Pak tam nastaly vážné potíže s přetížením serveru; a když se to vleklo celé týdny, přešli jsme na pise.cz. Blog se stěhoval jednou, my za tu dobu dva a půlkrát (za půlku počítám tři měsíce bydlení v penzionu během totální rekonstrukce bytu); záhlaví původního blogu tvořila panoramatická fotka našeho tehdejšího - právě dokončeného - domu a okolí:-).
Během té doby se hodně změnilo i blogování jako takové. V roce 2006 to byla zavedená, ale stále svěží webová služba v nejlepší fázi rychlého růstu. To už dnes zdaleka neplatí. Jsem jen laik, nemám na to čísla. Ale připadá mi zjevné, že blogy jsou už hodně za zenitem; jako produkt jsou zralé, až přezrálé. V mezidobí myslím podstatná část uživatelů zjistila, že na sdílení krátkých hlášek, odkazů a obrázků jim poslouží lépe sociální sítě než tradiční blog. České blogy se dle mého nejvíc našly na idnes.cz jako platforma pro lidovou politickou frustraci. Připadá mi, že tam to pořád žije (přestože tedy číst ty články je utrpení). Tak snad nám ty blogovací služby ještě nějakou chvilku nezavřou a nechají nás grafomanit:-)
Přeji čtenářům i sobě sílu na soustavné drobné kroky správným směrem, které v součtu vydají velký kus cesty.