Kočárek hračkou

Babička vymyslela nejlepší hru. Aneb studie na téma neočekávaných důsledků.

Ano. Byla to babička, kdo při výletu - pozor... překvapení... - na nádraží (!) omývala kola kočáru projížděním kaluží. Asi netušila, že právě odhalila mrňousovi činnost, kterou chtěl vlastně naplnit celý svůj život. Jenom to dosud nevěděl.

Od té doby se čas dělí na (a) kvalitní, tj. něčím s koly se projíždí loužema, a (b) nudný, tj. všechen ostatní. Pochopil jsem to na vlastní oči včera, v závěrečný den své dovolené. Vyrazili jsme ráno na obligátní medvědy do Berouna. No, na medvědy možná pro nás. Pro hlavního účastníka byli medvědi naprosto vedlejší.

Co je tady největší atrakce? Určitě ne ten kanál se zoufalou trochou vody v jednom dílku.

Vždyť se tu kočkujou téměř na dosah krásní tři medvědi. A vedle je velké hřiště.

Ne, je to ten kanál. Dá se přes něj tahat do kopce kočárek. Při troše štěstí se namočí kolo.

Přísahám, že ten kočárek přetahoval přes kanál nejméně hodinu. Nahoře ho pak pustil a s bujarým chechotem sledoval, jak kočár narazí do táty. Pak přeskočil kanál a utíkal pro kočár.

Pozoruhodné na tom je to maniakální zaujetí. A taky obrovské důsledky jedné malé náhody.

Dnes večer jsme si stihli ještě vyjít s motorkou.

Déjà-vu - motorka, louže, nádraží. "vododě" (= ve vodě).

Přehmátnutí a další fáze - máte lepší zábavu na večer (ráno, dopoledne, poledne...)?

Jedinou důstojnou alternativou životní náplně pravého muže může být pak už jedině
sjíždění čímkoliv ze schodu, na schod, přes práh, obrubník apod.