jana*: 1. Mám to empiricky potvrzeno...Kdysi, když za mnou můj ještě ne manžel jezdil na koleje, po jeho příjezdu se vždy v pokoji objevila naše blonďatá kamarádka (sjezdila sama celý svět a byla nedávno téměř vybrána, aby dělala koordinátorku Člověka v tísni v Libanonu) a naprosto bezmocně si stěžovala, že nemůže otevřít marmeládu... Já odcházela zuřit na chodbu, manžel ochotně pomáhal. Po odchodu "Svatušky" měl ještě dlouho zvláštně tupý výraz. Měřit v tu chvíli IQ mě naštěstí nenapadlo.

3. My máme trapný přírodní, převezený kamionem přes celou Evropu. Jednou jsme zkusili živý v květináči a nepodařilo se mi ho dochovat do jara. Na plast bych si asi nezvykla, chybí mi v tom opadávání jehličí a ta pomíjivost, která nějak ke svátkům patří.