Limonádový Joe (Jiří Brdečka)

2. leden 2015 | 22.41 |
› 

Inž. Rejcha mi zapůjčil staré vydání knihy, na jejíž motivy vznikla slavná komedie.

limonádový joe 1964 K zapůjčení došlo velice stylově - na tradiční party u p. lékárníka, která měla letos za téma Limonádového Joa. (Letos jsem měl výtečný převlek, který mi vymysleli a z velké části připravili p. bratr s Lenkou: byl jsem za barmana v podání p. Menšíka. Díky! Bylo zábavné vracet se mrazivou nocí přes město s tou bílou zástěrou :-))

Zatímco film Limonádový Joe zná asi každý, o existenci knihy jsem netušil. V doslovu píše p. Brdečka, že ji začal psát v r. 1940 pro týdeník Ahoj. Není mi z toho úplně jasné, zda Joe vycházel v časopisu už za protektorátu, nebo zda z té doby pocházel jen podnět k napsání; jako první knižní vydání se uvádí 1946.

Naštěstí v r. 1964, když byl do kin uveden film, neexistovaly sociální sítě. Všichni by brečeli, jak se film zpronevěřil knize a co všechno v něm chybí. (Říkám jako fanoušek filmu Hobit. :-))

Je potřeba být připraven na to, že s filmem má kniha společnou postavu p.  Limonádového Joa a pěnice pí Tornádo Lou - a tím to pomalu končí. Winnifred a Horác mají jiná příjmení a Winnifred je bruneta(!). Joe přivázaný ke stromu neodpouští Lou "všecko", ale říká jenom "Ubohé děcko, odpouštím ti." A tak dále. Pozor! Dokonce i Kolaloka je v knize Kolakoka.

Děj knihy je kompletně odlišný od filmu a prakticky se nepotkává. Kniha má jinou a mnohem zamotanější zápletku. V knize vystupují desitky postav, zejména veškeré slavné westernové figury, jako p. Buffalo Bill, p. Divoký Bill, p. Billy Kid, ale také britský spisovatel p. Oscar Wilde.

Film je samozřejmě famózní od začátku až do konce, skládá se prakticky jen z legendárních hlášek, ztělesňuje to nejlepší z české šedesátkové kultury, a tedy české kultury vůbec.

Kniha má bezpochyby své kouzlo, ale s významem filmu je nesrovnatelná. Ale i u ní jsem se na jednom místě musel hlasitě smát. Joe spěchá páchat dobro a jede dostavníkem. Při zastávce se občerstvuje v zájezdním hostinci, který má mechanické piáno na peníze. Jelikož je to dokonalý hrdina, vybere si samozřejmě operní árii Císař a tesař, kterou si pouští pořád dokola. A jelikož Joe moc sociální inteligence nepobral ani v knize, nebere ohled na nervy několika místních zabijáků, kteří v hostinci hrají hazard a těžko snášejí ten rachot. Je potřeba si představovat, jak asi mohla v praxi vypadat ta operní árie v provedení mechanického piana.

 Joe tedy sedl ke stolu zrovna vedle piana a objednal si šunku se smaženými vejci. Než se jídlo dostavilo, věnoval pozornost výběru vhodné sklady, která by nejen odpovídala jeho vážné náladě, ale podporovala nadto ještě zažívání.

Obě tyto podmínky zdálo se mu splňovat milostné duo cara a tesaře ze stejnojmenné opery. Splniv tedy úkony potřebné k uvedení hudebního mechanismu v činnost, dovršil je vhozením nikláku do otvoru a čekal se srdcem toužícím na hudbu i šunku. To i ono přišlo takřka současně. To i ono ho vrcholně nadchlo. A tak, když mu poslední sousto sklouzlo do žaludku a poslední nakřáplý akord dozněl v uchu, objednal si znovu šunku s vejci a znovu si dal zahrát árii z opery "Car a tesař". Šunka byla snědena, car i tesař zmlkli. Tu si již neporučil třetí porci, zato opět rozhlaholil cara a tesaře. Tehdy mladý muž hrající sedm nahoru vrhl naň pohled, který bychom ani při nejlepší vůli nemohli nazvat pohledem přívětivým. Ale náš pistolník, příliš soustředěn na poslech hodnotné melodie, nevnímal tento nevraživý kukuč. Když pak piano dohrálo, uvedl je opět v činnost. Tenkorát však zařičel barem "Starý Dan Tucker". Potom si Joe zahrál árii z opery "Car a tesař", neboť po vyslechnutí písně "Starý Dan Tucker" pochopil, že jedině Lortzingova hudba plně vyhovuje jeho nynějšímu duševnímu rozpoložení. Než mladý Texasan měl o té věci docela jiné mínění. Položil karty a zatvářil se takovým způsobem, že jeho obličej nápadně připomínal ucpaný kráter, který hrozí každým okamžikem vybouchnout se stonásobnou zuřivostí. Podařil se mu tedy mistrovský kousek sebeovládání, jestliže donutil svůj jazyk k tak promyšleným a klidným větám.

"Což abyste popřál tomu pianu chvilku odpočinku, cizinče," pravil přívětivě.

Joe naň však nechápavě pohledl, neboť jeho duch teprve sestupoval s nezemských výšin, kam jej unesly perutě úchvatné operní melodie, a nevnímal tudíž dosti jasně smysl proslovené otázky.

"Chci tím říci," pokračoval mladý muž s krásnou trpělivostí, "že toto piano je ubohý, němý nástroj, který vám nemůže řici, abyste jeho uběhaným kolečkům poskytl chvíli odpočinku. Já však nejsem němý, a proto vás mohu požádat o trochu takového odpočinku nejen pro tohleto piano, ale i pro své utýrané uši!"

Nyní byl již Joe úplně při smyslech. Změřil si mluvčího s nepopsatelným údivem, neboť žasl, jak je možno, aby tak nádherná árie týrala něčí uši. Proto ihned vystoupil jako její rozhodný obhájce.

"Váš odpor k této hudbě si dovedu vysvětlit, pistolníku," pravil vlídně. "Není to žádná lehká píseň, jejíž snadnou melodii si ihned oblíbíte, ale pak velmi brzy zošklivíte. Nikoli, máte co činit s hodnotnou, vážnou hudbou, do níž je třeba se zaposlouchat. Teprve po několikerém poslechu pochopíte její pronikavé klady a při jejích zvucích pocítíte nepoznanou slast. Jen hezky nastavte uši a nepochybuji, že mi ochotně dáte za pravdu!"

Tu vhodil do otvoru niklák. Piano si důležitě odkašlalo, načež počlo hrát, v rámci svých omezených možností, árii z opery "Car a tesař".

A tak dále a tak dále...

Všiml jsem si, že kniha je v nějakém novějším vydání stále k dostání.

První věta knihy: Když Horác o tom později uvažoval, musel si říci, že všecko šlo jako na drátkách, dokud jeden z hráčů neuznal za vhodné vzdálit se hry, třebas i v ní nechal tolik peněz.

Poslední věta: Tyto perfidní fabrikáty revolverového žurnalismu třeba pranýřovat co bezcenné, pomluvné pamflety, třebas by se opíraly o argumenty dosti závažného rázu, což autor nestranně přiznává.

.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře