Zápisky z podzemí (F.M. Dostojevskij)

26. září 2013 | 06.27 |
› 

V mém věku je to něco za něco.

dostojevskij zápisky z podzemíRána jsou v září už chladnější a hlavně jsou náročnější na zvládnutí se školákem. Též jsem byl už i nastydlý. Čili jsem skoro nejezdil na koloběžce do práce. Čili jsem zase četl v metru jak vzteklý. Čili mám zase spoustu článků o přečteném.

Sáhl jsem do knihovny po malé knížečce, která tam už strašných let straší nepřečtená - po povídce Zápisky z podzemí p. Dostojevského. Mám dojem, že do společné knihovny jsem tímto kusem přispěl já. Asi jsem někde viděl zmínku, že to má být dobré. Pestože knížka má malý formát a jenom zhruba 110 stran, přelouskal jsem ji až nyní. Po letech, co se povaluje v knihovně, a snažím se všechno nepřečtené z knihovny přečíst (a případně vyhodit). Možná to souvisí s věkem hlavního hrdiny a vypravěče, kterému je čtyřicet.

Zápisky z podzemí připomínají trochu divadelní hru s Cimrmanem, protože v první polovině je něco jako seminář. Vysvětluje se tam obecně psychologie štěstí, že lidé často nedělají, co je pro ně samé dobré. A že to nakonec je dobré, protože si tím dokazují svobodu a autenticitu. Ve druhé polovině je pak teze ukázána na příběhu.

Úvodní "seminář" je slabý. Nechápu, proč ho autor neškrtnul. Jednak ty myšlenky mi nepřipadají úžasné: ano, podléhat impulsivnímu chování je jistě pohodlnější. A pokud se impulsům podléhá dlouhodobě, tak se skutečně každý takový člověk dostane někam daleko do neznáma a může to vnímat jako svůj autentický osud. Není na tom ale nic moc originálního, vtipného ani rebelského. Bohužel ten seminář je veden formou vnitřní polemiky s imaginárními čtenáři, kteří ty myšlenky právě jako originální, vtipné a rebelské mají vnímat. Což z naznačeného důvodu nefunguje. A byl jsem z toho otrávený.

V četbě jsem i tak vytrval. Z pocitu odpovědnosti k deníčku; a taky, co dělat v metru jiného, že. Druhá polovina povídky se ale rozjela. Nabírala na otáčkách a postupně mě pohltila, protože je vynikající. Drobný příběh zakřiknutého introverta, neperspektivního úředníka v Petrohradě, který se vnutí na společenskou akci svých bývalých spolužáků, je vydařený. Zoufalá story z rozlučkové večeře v nóbl podniku pokračuje nad ránem ve veřejném domě, kde se opilý hrdina probudí u mladé začínající prostitutky a v dlouhém proslovu ji vylíčí temnou budoucnost, která ji brzy čeká.

V předmluvě ke knize se píše, že Zápisky z podzemí jsou mezi dostojevskovskými akademiky oblíbeny a již přes sto let různě interpretovány, protože umožňují rozsáhlé symbolické (i náboženské) výklady, především ve spojení s následnými velkými romány p. Dostojevského. Žádné další práce p. Dostojevského jsem bohužel nečetl, takže žádný takový výklad nemohu přidat.

Povídka se mi nakonec líbila a jistě ji doporučuji tomu, kdo vydrží polovinu slabého textu kvůli skvělé druhé polovině. Umělecký zážitek z druhé poloviny je stále výjimečně silný. Byť jde o klasiku, stále myslím poskytne čtenáři i něco více, než jen potvrzení informace o hlavní myšlence, kterou si lze přečíst v každé učebnici literatury dokonale a suše zformulovánu ve třech větách.

První věta v knize: Jsem člověk chorobný.

Poslední věta: Ale nám se zdá, že zde můžeme přestat.

Zpět na hlavní stranu blogu

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře