Já mám chuť to napsat hned dnes. Tak to udělám.
Jedná se o klasický biografický rozhovor, který pokrývá důkladně celý život vyšetřovaného. Zcela souhlasím s příznivými ohlasy, že se kniha vydařila. Oproti jiným podobným, které jsem měl možnost číst, tak má výhodu, že vyšetřující je myslím docela jedinečně kvalifikován pro interview (neboli rozhovor) s jednou z postav Českého snáře a potom politikem a potom ústavním soudcem, který je (nebo přinejmenším dlouhá léta byl) navíc současně nekonvenčním intelektuálem a občas i advokátem. Skoro bych řekl, že nikdo jiný by takto nebyl schopen rozhovor vést, ale nechci se dopouštět unáhlených závěrů, když z médií sleduju prakticky jen dokola opakované seriály Columbo a Hercule Poirot. A tedy mé pozornosti jistě mnoho šikovných journalistů uniká.
Primární na Diskrétní zóně je její profesionalita, tzn. hluboký zájem o věc, pečlivé rešerše, zasvěcené dotazy, které tázaného vedou. Když tohle vytknu před závorku jako samozřejmost, tak nejpříjemnější na té knize je pro mě, že jsem nezaregistroval, že by p. Němeček se snažil prosazovat v rozhovoru nějakou svou politickou agendu. A kupodivu jsem neměl takový pocit ani z odpovědí p. Rychtského: vyznívá to, že se snažil prostě srozumitelně odpovědět na dotazy. Svým způsobem je to až iritující, že tam nedává žádná životní moudra, motta a celoživotní zásady, jak by čtenář u tohoto žánru očekával.
Docela váhám, které čtení vlastně považuju za hlavní. Osobně možná v tom nejvíc vidím jeden pestrý osud člena české elity a rodinnou ságu. Obrozená česká společnost a první republika přinesla rodičům p. Rychetského cestu do právnických povolání; touto cestou pak po mnoha obtížných peripetiích došel p. Rychetský až na společenskou špičku. Jakoby to byla důkladná varianta toho popisu dalších osudů postavy, jaké bývají na konci slušných filmů - ve smyslu Karel si vzal Jitku, Rudolf se rozešel s Čestmírem a koupil si vysněný bïcykl apod. Velká část rozhovoru se dotýká Českého snáře p. Vaculíka: pro mě je to v tomto smyslu dotažení dalších osudů jedné z postav Českého snáře (a vlastně nejedné). Nesentimentální a kritický tón by též odpovídal.
Až jako další čtení pro mě byla rovina, která je však důkladná, a to poslední české dějiny: hlavně po převratu (třeba pro nějakou shrnující diskusi o lustracích si nevybavuju lepší text); ale se zajímavými vzpomínkami i na osmašedesátý a normalizaci. A díky poslední funkci p. Rychetského přináší rozhovor i komentovanou rekapitulaci hlavních případů ústavního soudu.
Sám jsem byl překvapen, že knížka se dá číst, aniž bych byl jako čtenář nucen dělat si nějaké jednoduché názory na p. Rychetského. Nemám na něj vyhraněně kladný ani záporný názor (občas se mi líbilo, co dělal, občas vůbec ne) a víceméně takto lze žít dále i po dočtení rozhovoru.
V knize se opakuje téma vracení majetku historickým vlastníkům: restituce jsou do značné míry prý legislativním dílem p. Rychetského, též se vrací k vracení majetku církví a majetku židovského. Zajímavou perličkou ohledně restitucí je, že p. Rychetský prý prosazoval i vrácení konfiskovaného majetku emigrantům, s čímž nesouhlasil p. Klaus, který nakonec prosadil vrácení jen čs. občanům, navíc původně jen těm s trvalým bydlištěm v tuzemsku.
Myslím, že je pro čitelnost dobře, že se pánové drželi spíše témat lidských, nešli do všech aktuálních debat v justici. Jako námět do budoucna p. Rychetský vypíchl kriticky privatizaci veřejných funkcí - okolo toho je mnoho otázek, které jsou ale už asi v jiné rovině detailu a sdělnosti (exekutoři, rozhodci nebo svěření obchodního rejstříku notářům atd.).
Knihu doporučuji. I těm, kteří ji nedostanou darem od autora:-)
Jelikož je pondělí, tak současně popřeji čtenářům i sobě do dalšího týdne šťastnou ručku při rozhodování mezi těžkými alternativami.
První věta knihy: Nikdy jste v novinových rozhovorech nemluvil o rodině.
Poslední věta: Umřel v neděli dopoledne.