jn: Naprostý souhlas. Taky knihu považuju za výjimečnou.Četla jsem ji na mateřské s Johankou. Nemohla jsem se od ní odtrhnout, četla jsem ji pořád, každý den, asi rok. Podle nálady jsem si vždycky nalistovala nějaký oblíbený den. Nejdřív jsem se kochala obsahem, posléze už hlavně formou, protože Vaculík byl při psaní ve evrcholné stylistické formě.

Zajímavé je, že paní Vaculíková říká v rozhovorové knize s Pavlem Kosatíkem, že knihu nikdy nečetla. O milence Heleně mluví jako o jediné Vaculíkově bokovce hezky, prý byla hodná, často jim z Vídně volala domů, poslala nějaká semínka, co si pak zasadili v Dobřichovicích. Helenu jsem měla ze čtení taky moc ráda.

Mám oblíbenou pasáž, jak se Vaculík rozčiluje, když mu Madla při odchodu z domu říká, ať upeče kuřátku. Má tam úvahu nad tím, jestli si Madla myslí, že když řekne "kuřátko", má to vypadat, že s tím bude mít Vaculík míň práce, než s kuřetem. Věta "upeč kuřátko" u nás zdomácněla