Svět v 21. století

5. říjen 2011 | 22.47 |

aneb ázerbajdžánské díly do litevských rádií.

ImagePan Kennedy napřed (koncem 80. let) napsal tlustou knihu o vzestupu a pádu velmocí od r. 1500 do současnosti. Kniha se mi líbila, hlavně díky mnoha orginálním statistikám. Psal jsem o ní na blogu zde.

Asi jsem nebyl jediný, komu se líbila. Protože p. Kennedy pak pokračoval na stejné téma. Jelikož už před tím se dobral současnosti, nezbylo mu, než psát o vzestupu a pádu velmocí v budoucnu, a nazval svoji práci Svět v 21. století - chmurné vyhlídky i vkládané naděje.

Rovnou řeknu, že Svět v 21. století má málo statistik a moc mě nebavil. Docela často cituje nějaké komentáře z The Economist. To ho šlechtí. Ale výběr z komentářů The Economist ukazuje, jak dobrá může být publicistika, ale ještě to nedělá skvělou knihu o budoucnosti.

Hlavním důvodem, proč číst Svět v 21. století, je, že je zábavné číst staré prognózy budoucnosti. Knížka vyšla v r. 1993 a snaží se předvídat vývoj zhruba do roku 2025. To znamená, že dnes jsme už někde v polovině té jeho budoucnosti, takže asi tak z poloviny ho můžeme prověřit nejlepším testem.

Samozřejmě, že se zatím moc netrefil. Při čtení je třeba osvěžující, že vůbec nevěděl o internetu a mobilních telefonech. Protože když dneska by někdo psal o budoucnosti, tak by to asi byla záplava pindů o internetu. Ale on jen jednou mimochodem uvedl, že existuje elektronická pošta. 

Pro nás je dnes internet a mobilní internet každodenním prostředím. Takže je to příjemné se dívat shovívavě na autora, který to netušil. 

Zatímco z hlediska geopolitické síly velmocí se dnes mluví hodně o dostatku energie, populace a potravin, p. Kennedy na takové základní věci moc nešel (píše o populaci, ale je skeptický k tomu, že růst populace je důležitý pro hospodářský růst). Z nějakých důvodů kladl obrovský důraz na roboty. Takže pořád počítá, kdo má hodně robotů a jak jsou roboty důležité. Tím mě dost překvapil. Vůbec si nejsem vědom, že dnes by se obecně robot považoval za něco strašně cenného, co rozhodne o budoucnosti země.

roboty 1988

Roboti už jdou, roboti už tady jsou.

S roboty souvisí i jiný jeho posun: asi je charakteristické pro americký pohled z 80. let, že vidí jako obrovskou sílu hlavně Japonsko. Japonsku věnuje možná největší prostor. Proti tomu mám dojem, že Japonsko dnes má všeobecnou image země za zenitem. A že nové vládce světa spatřují publicisté celkem jednoznačně v Číně, případně ještě v Indii.

P. Kennedy ještě na růst Číny moc nevěřil. Za čistě teoretickou považoval možnost, že by Čína dosáhla tehdejší úrovně Jižní Korey, tj.

HDP 5 tis. USD na hlavu.  Přitom už dnes má čína HDP na hlavu přes 4 tis. USD a dál rychle roste. Je to sice vyjádřeno v dnešních znehodnocených dolarech, ale ne zas tolik znehodnocených. Navíc panuje shoda, že kurs juanu je podhodnocen a dle parity kupní síly je čínský per capita HDP už přes 7,5 tis. USD.

Též píše, že Číně bude v růstu bránit slabý finanční sektor a zaostalost v telekomunikacích. Snímek aktuálních zpráv tento odhad taky moc nenaplňuje, zvlášť když je člověk čte na notebooku Lenovo s modemem Huawei, a píše se tam, jak Čína tu a tam pomůže chátrajícícm evropským financím, a hlavně moc neví, co si počít se svými obrovskými pohledávkami, které Číně dluží USA.

Prostě do minula se ten vývoj vysvětluje přeci jen snadněji, než se předpovídá do budoucna. Je to místy až komické, že se prostě úplně nedá říct, co má vláda udělat, aby země užívala blahobyt. (Obávám se, že vysvětlení bude to nejstrašlivější, a sice, že "to je prostě v lidech". Někde je blahobyt a někde není a moc nezáleží na tom, jaké přesně pokusy na těch lidech vláda zrovna koná. Tím nevyvracím p. Kennedyho, on to tam takto i píše. Jenom by rád přeci jen vědecky k tomu dodal ještě něco užitečného navíc).

Napřed to vypadá, že předpoklady pro blahobyt jsou jasné. Pěkně tam formuluje o západních obchodních státech:

Společenské povědomí, náboženská víra a kultura jsou patrně pro schopnost národa reagovat na změny nejpodstatnější. Ti, jíž studovali minulé civilizace, které se nepřizpůsobily změnám moderní doby, opakovaně poukazují na překážky, které stály vývojovým tendencím v cestě: nevraživost vůči průmyslu a výrobě, mandarínsky podezřívavý přístup k obchodu a podnikání, ideologický a náboženský odpor k Západu a kapitalistickým mravům, mocenské struktury, které zvýhodňovaly dvořany, byrokracie, armáda, církev a právní a daňový systém (podobný dokonce vyloženým loupežím), který diskriminoval podnikatele a zvýhodňoval držitele úřadů.

Pozitivně to formuluje následovně:

Téměř všechny národy na světě mohou na změny reagovat pozitivně, budou-li chtít. Už samotná věta "budou-li chtít" naznačuje přijetí těch principů, které vysvětlují úspěch Holandska v sedmnáctém století i úspěch Japonska koncem století dvacátého: existence alespoň takového tržního hospodářství, že obchodníci a podnikatelé nejsou vystavováni diskriminaci, zastrašování a útokům; absence strnulých ortodoxních doktrín; svoboda bádání, názorových střetů, experimentování; víra v možnosti zlepšování; orientace spíše na praktické než abstraktní; racionalismus, který se vzpírá mandarínským principům, náboženským dogmatům a tradičnímu folkloru.

Když pak dojde na konkrétní opatření, tak se ukazuje, že je to složitější. Třeba u Japonska píše (ale ne jako rozhodující faktory jeho růstu):

Japonsko také systematicky obcházelo pravidla mezinárodního volného obchodu. Konkurenční zboží z ciziny nemělo po celá desetiletí na domácí trh přístup. Ten byl chráněn buď ochránářskými cly nebo celou řadou méně nápadných překážek.

Tím japonská vláda mj. podporovala vývoz a podpoříla fenomenální japonský poválečný růst.

Když potom ale kritizuje latinskoamerické země, proč zaostávají, tak to nevypadá zas tak odlišně (neboli co v Japonsku aplaudováno, to v Latinské Americe zavrhováno):

Mnoho latinskoamerických vlád se přiklonilo k politice odbourávání dovozu a vyrábělo svou vlastní ocel, cement, papír, automobily a elektronické zboží, které před zahraniční konkurencí chránila cla, vládní subvence a daňové prázdniny.

I když se p. Kennedy snažil, tak sám píše, že tedy vlastně v takových opatřeních záruka růstu není.

Ostatně já to nějak mlhavě tušil už od loňska, co jsme přejeli z Hřenska do Bad Schandau. Což by mělo být teoreticky to samé, ale ve skutečnosti je to jiný svět (a jiný ne jen díky dvaceti létům západoněmeckých dotací).

Pokud mohu soudit s výhodou ušlé poloviny cesty, tak neměl úplně přesný odhad ani ohledně Ruska. Jednak přeceňoval hodnotu ekonomických vztahů v Sovětském svazu. Třeba jako významný ekonomický problém pro nezávislost malých států Sovětského svazu viděl, že nebudou mít dodavatele. Jsem si vědom, že to je přitroublé, ale nemohu si odpustit uvést jeho argument proti rychlému rozpadu SSSR, který mě pobavil:

Např. rádia vyráběná v pobaltských státech potřebovala součástky z Náhorního Karabachu, který je arménskou enklávou Ázerbajdžánu.

V tomto já bych nebyl takový pesimist: věřím, že když se Litevci rozhodnou prorazit ve výrobě rádií, že tu chybějící ázerbajdžánskou elektronku E13 jim někdo dodá (třeba n.p. Katoda Olomouc).

Odlišná mediální atmosféra oproti dnešku je vidět třeba i v otázce jaderných zbraní. V knížce je tehdejší velké téma, co bude s ruskými jadernými zbraněmi po rozpadu SSSR. Dnes to myslím moc téma není; spíš se píše o tom, co bude s pakistánkými jadernými zbraněmi, až ztratí USA vliv na Pakistán.

O Česku je v knize též zmínka, dokonce vystupuje v jednom z mála grafů. Rozděluje tam ostblok podle zemí, jak rychle v budoucnu porostou. Česko mělo růst rychle.

Image (2)

Toto je plán.

Úplně se netrefil (kromě začátku, který byl v jeho době už minulostí). Skutečný vývoj připomínal spíš jeho pesimistický pohled na schopnost rozvoje, který přisuzoval spíš Rusku - tady je skutečnost.

graf hdp

Graf jsem vytvořil vlastnoručně v excelu podle dat z této práce.

Knihu bych tedy doporučoval spíše zájemcům o moderní historii, aby si připomněli, co bylo moderní před dvaceti lety.

První věta knihy: Když se chýlilo osmnácté století před dvěma sty lety ke konci, byli pozorovatelé společenských a politických trendů v Evropě hluboce znepokojeni.

Poslední věta: Pokud nedokážeme problémům, které na nás čekají, čelit, budeme moci vinit z budoucích potíží a katastrof jen sami sebe.

Zpět na hlavní stranu blogu

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře

RE: Svět v 21. století lékarník mb 10. 11. 2011 - 00:11