Na tuhle knížku jsem pokukoval na pultících knihkupectví už dlouho, ale vydržel jsem morálně. Až jsem ji pak stejně dostal k svátku. Ale uvažte, jak odolat podtitulu O muži, který ztratil práci i rodinu, aby nakonec našel štěstí za pultem kavárny.
Jinak tedy z hlediska článku je výhodou, že vše o knize je zřejmé už z jejího titulu a podtitulu. Patrně se jedná o vyprávnění skutečného životního příběhu autora, p. Michaela Gatese Gilla. P. Gill pochází z elitní intelektuální newyorské rodiny, jeho otec se přátelil s nejslavnějšími spisovateli. A i sám Michael Gill popisuje své setkání s Hemingwayem; možná i s Thurberem a Capotem, ale teď u těch dvou nejsem jist, jestli je to autor nebo jeho otec, a nechce se mi to hledat.
Trochu divné mi připadalo, když Gill vzpomíná na dětství, že se nemohl naučit číst. Přesto normálně chodil do školy a naučil se číst až v 6. třídě. Nakonec vystudoval elitní univerzitu a dělal dobrou kariéru v reklamní agentuře. Obětuje práci vše, dělá o víkendech a vánocích. Spoustu vydělává, ale taky spoustu utratí, protože celá rodina žije na vysoké noze. Když mu bylo po padesáti, tak ho z agentury propustili. Chvilku zkoušel svůj byznys, ale nedařilo se mu. Navíc si pořídil omylem dítě s náhodnou známostí z fitka. Když to zjistila manželka, rozvedla se s ním. Výchozí situace tedy je, že autor v 63 letech, zvyklý na blahobyt vyšší střední vrstvy, se ocitá sám, bez práce, bez majetku, bez rodiny a navíc mu najdou malý nádor na mozku (to tam nehraje velkou roli, prostě mj. má problém u doktora, ale je nejspíš řešitelný).
V knize není nic víc ani míň, než co slibuje název. Tj. Gill začne pracovat jako obsluha ve Starbucks, strašně se mu to líbí a nachází tam nový smysl života a štěstí. Přestože namísto ve velkém byznysu uklízí záchody a dělá u kasy v bufetu s kafem mezi černochy ve špatné lokalitě.
Ta knížka má řadu chyb, je otázka, nakolik je vlastně literární. Je to prostě vyprávění vlastního příběhu. Navíc tedy to vypráví chlap, co celý život se živil prodejem a reklamou, takže do toho občas vplouvají návody, jak prodávat a vůbec takové příručkovitější pasáže. Vůbec hodně dbá, aby všechno bylo srozumitelné a jasné. Tu a tam něco klidně zopakuje, aby se to nezapomnělo. Že sladkobol ukápne, to asi nepřekvapí. Ze všeho nejvíc se podrobně popisuje, co obnáší práce ve Starbucks, skoro až někam poblíž pracovního manuálu. Nebo možná přesněji: píše o lidských vztazích ve firmě, která si zakládá na vzájemném respektu a zabezpečení partnerů (partneři se ve Starbucksu říká zaměstnancům). Je to nezakrytá óda na Starbucks, jaká je to skvělá firma a jak ji má rád.
Jak bych vás ještě tak odradil... No, ten chlapík je docela trubka, není to vypravěč, který by byl strašlivě sympatický. A taky jsou tam nějaký hrubky: zvlášť na jenom místě nějak asi usnul editor a jsou tam za sebou chyby ve shodě podmětu s přísudkem.
Takže když jsem čtenáře poctivě varoval, tak už můžu napsat, že jako celek je to výborné čtení. Od chvíle, kdy jsem to vzal do ruky, tak jsem to nepustil, dokud nebylo dočteno. Nikde mě to neurazilo a myslím, že mě to potěšilo. Hlavní pocit okouzlení z toho, jak začal znovu úplně jinak, naprosto chápu a připadá mi upřímný. Podle mého je to příběh srozumitelný komukoliv a myslím, že snad většinu lidí by měla četba i povzbudit. Prostě: je mi líto, ale líbilo se mi to moc.