Jarmik | Recentní konzumace

Nechce se mi do žehlení, tak dám seznam pár věcí, co jsem poslední dobou konzumoval.

POP MUSIC

Bohužel jsem si našel dalšího zavrženíhodného koníčka. Kupuji si ty novinové přílohy Hity 1975 apod. Zatím jsem si znovuobjevil svoji velice, ale opravdu velice, v dětství oblíbenou skladbu. Pamatuju si ji pod pracovním názvem "Járo, kam deš? Do Amfóry." Zcela jsem zapomněl, že někdy existovala. Mám však pocit, že v těch 11 letech, když jsem to slyšel, tak mě to velice potěšilo, že jsou na světě nejen věci nesmyslné, ale i věci pro mě.

Při poslední návštěvě v KV mě dokonce pan bratr informoval, že již dlouho má k této skladbě i link na videoklip. Málo platné, když i na takovouto pitominu sáhnul Pavlíček, tak to mělo něco do sebe.

Též bych rád korigoval nesprávný údaj z obalu té novinové přílohy, kde je mezi zpěváky namísto p. Imricha uveden p. Kahovec. To je důležitý rozdíl, neb Tango představovalo vrchol zábavné hudby pro mě.

Při té příležitosti jsme si s p. bratrem projížděli ještě jiné podobné. Úhrnně bych řekl, že staré zábavné videoklipy nemají nic společného se zábavou, tím méně s uměním. Jedná se o čistý kompromat. Jiné využití si lze těžko představit, než znemožnění aktérů.

U Ladislava Vodičky je nutno koncentrovat se na obočí, to je jasné. Avšak já bych tu analýzu si dovolil rozšířit i na ruce: obočí a magické pohyby rukou - tohle je poučné hlavně pro nejmladší čtenáře: tohle se naučte a nebudete muset se živit přenášením těžkých předmětů.

PODCASTY

Kicker: Přidal jsem si podcast s fotbalovým zpravodajstvím Kickeru - zatím se to osvědčuje. Má to 5 minut denně.

Toulky českou minulostí: Asi nejlepší můj podcast stabilně. Poslední týdny byli různí buditelé. Potom dva díly o Bolzanovi; málem jsem se na zastávce ráno rozbrečel, jak smutné osudy ty lidi měli. U toho Bolzana jeho rodičům pomřelo snad deset z dvanácti dětí, často po dlouhých nemocech. Jeden bratr pár dnů pro promoci z medicíny atd. (Už si to přesně nepamatuju). Šafařikovi taky zůstala jen menšina z mnoha dětí. Ta úmrtnost je skutečně nesrovnatelná - byl to naprosto jiný svět. Chce to koncentrovat se, ale tu ztrátu času to určitě vrátí. Zajímavé info, pěkně udělané. Určitě každému doporučuju.


ROZHLASOVÉ HRY

Postupně se prokousávám pár gigabytama rozhl. her a audioknih, co jsem dostal od nejmenovaného zdroje. Jednak si teď dávám mluvené slovo v první části dojíždění do práce (než vlezu do metra, tam už to není slyšet) a jednak poslouchám hodně při víkendových jízdách v autě.

Jan Werich - Fimfárum: Tyhle pohádky jsem měl vždycky rád. Ale zrovna jsem je doposlouchal všechny a jsou naprosto geniální! Neznám lepší. Říkám si, že takový representant moderní republiky nakonec neuvěřitelně plasticky a pěkně vypráví o hodně tradičním - i když nadčasovém - světě s císařem pánem.

Jiří Škvorecký - Legenda Emöke: Tuhle povídku jsem měl od něho nejradši, ale nemám ji doma. Po delší době slyšeno. Strašně pěkně napsáno, člověk se od toho neodtrhne. Scéna s tou hrou na hádání je skvostná. Jinak ty milostné dialogy bych si dovolil obdivovat o kousek méně. Zarazil mě taky ten nefalšovaně nenávistný závěr, kde je zlý učitel zakopán, zahrabán, zadupán, popliván a zabetonován hodně důkladně.

Oscar Wilde - Vějiř lady Windermerové: Poslouchalo se to dobře, má to délku přesně na cestu se spícím batoletem do KV. Duchaplné až na půdu, jako od Oskara Vidle obvykle. Ale teda mám trochu problém s tou zápletkou, že někdo fakt nechce přiznat někomu, že je její matka, a tak se to furt komplikuje a komplikuje - a to hodinu a půl. Řeknu to! Neříkej, zapřísahám Tě! Pro její blaho! Pro její dobro! Nidky! Odjíždím, nespatříme se! atd. apod. Kdyby to psali Svěrákové ve stylu Vratných lahví, tak by se to komplikovalo asi tak dvě repliky, pak by se to přiznalo a jede se dál.

J.W.Goethe - Urfaust: Nevím, proč se to jmenuje Urfaust, a ne Faust. Ale dle mého to byl prostě Faust. Jelikož jsem to poslouchal cestou v noci domů a vzadu spalo mimino, tak byl trochu problém ta veliká dynamika superumělecké recitace. Chvilku se horečnatě šeptalo, pak najednou zase HULÁKALO, pak zase předsmrtně šeptalo atd. Aspoň jsem si v klidu poslechl, jakou to má vlastně zápletku. To hlavní ale vzal teda Honza G. dost zkrátka, co vlastně provedla Markétka. Z prvního randete se skočí rovnou do jejího šílenství ve vězení.

Ingomar von Kieseritzky - Doylovo dilema aneb Spor Sherlocka Holmese s Conanem Doylem: Tak samozřejmě atraktivní téma, ale hra nebyla nakonec nic moc extra. Sherlock se snaží donutit autora - který tuto postavu nenávidí po letech nuceného psaní dalších a dalších pokračování - aby ho nenechal zemřít.

John Gay - Žebrácká opera: Už jsem zapomněl přesně děj. Nebylo to ale špatný. Jenom jsem z toho cítil, že to je děláno typicky anglicky na smích publika a reakce na každou vypjatější scénu. Jo vlastně - je to docela drsná cynická zápletka, jak nějaký soudní úředník je současně kmotrem podsvětí a pomocí soudních rozsudků si udržuje moc v mafii.

Povídky Šimka a Grossmana: Stále vynikající, nestárnou. Všichni ti nevlastní otcové, alkoholici, strašliví strýcové apod. První taneční - "Nevidíš, že mám kvádro, vole?". Výlet s Lomcovákem, Maturitní večírek atd.