Pan DJ nás nečekaně vyzval na nějakou sobotní rodinnou akci. Rádi jsme přijali. Nezabránilo v tom ani zapůjčení našeho auta na dnešek jedněm známým, neboť ve voze p. DJ možno převážet prakticky neomezený počet pasažérů.
V autě:-)
Jak je Jášovým zvykem, od rána kňučel, že je rozzlobený a že rozhodně dnes nikam na žádný výlet nechce. Ještě při obouvání v předsíni držel řeč na téma, že si přeje celý den hrát v pokojíčku s hračkami.
Moc jsme to neřešili, protože jsem tušil přesně to, co pak nastalo: když nastoupil do velkého auta plného dětí, navíc do třetí řady daleko od rodičů, kde seděli s Majdou, spokojeně se rozzářil.
Milešovka, Lovoš a tak dál. Tak ostrý obraz na velikou dálku se nevidí často.
Dnes byl den, kdy by se dalo testovat, kam až se dohlédne z rozhleden.
Hlavním bodem - a nakonec jediným - programu bylo vyzkoušet si keškovací kombajn. V podhúří Českého středohoří je jedno z míst, kde existuje cesta lemovaná keškami po každých zhruba 200 m. (Mimochodem, připravila ji jedna z bývalých bloggerek z pise.cz).
Stylově v popředí, i v pozadí:-)
Moc jsme nedoufali, že se to všechno zvládne, protože je to dost dlouhý zápřah, navíc bahnité úseky byly předvídatelné. Ale prožít si takový den, jako byl dnes, chůzí venku, to se muselo zkusit. Bylo dost teplo, ale foukal silný vítr. Dívali jsme se na panorama Českého středohoří, které většinou bylo na sluníčku. Vzduch byl krystalicky čistý a bylo ostře vidět do neobvyklých dálek.
Takovéto podzimní odpoledne je silný vizuální zážitek, ale na fotku se dostane jen těžko.
Zastávka na dětském hřišti v obci - konečně něco opravdu zábavného.
Vyrazili jsme před polednem z dálničního mekáče u Lovosic, který se stal pro nás vlastně takovou turistickou chatou. Protože v podvečer jsme se tam značně utrmáceni a celkově zabláceni vrátili již za tmy.
Pak jsme pochopili, jakou funkci ten dálniční mekáč hraje pro okolí. Za tmy se tam totiž sjížděla evidentně místní auta, řekl bych na místní poměry spíše lepší. Takových možná dvacet jich stálo směrem od vesnice u zátarasu (který brání příjezdu na dálniční odpočívadlo z normální silnice, co vede kolem dálnice). Místní tam evidentně chodí o víkendu večer s rodinou posedět a ukázat se mezi lidi.
Né, nám není špatně. Ale už netoč.
Kolotoč strašlivě vrzal, což si Jáša právě pochvaloval jako krásný zvuk.
Musím uznat, že dítka byla opravdu mila a vytrvala. Což u DJů děvčat je standard, u nás již méně, pokud se vyžaduje soustavný pochod. Dospělé osazenstvo jsme zase byli nadšeni, že jsme se vykopali od televize a využili přívětivého počasí. Vyšlo to příjemně.
Stará, ale krásná.
Celá kešová cesta má ještě jednu větev kousek stranou, kterou jsme opravdu neměli šanci zvládnout. Ale i těch našich dvacet osm nálezů během jediné vycházky je zajímavá zkušenost. Divil jsem se, že jsme celou dobu nepotkali žádnou další kačerskou výpravu, čekal jsem to jako na Václaváku. Kačeři totiž rádi honí body, a tak jsou takováto shromaždiště pokladů ku rychlému a snadnému nalezení velice populární. Díval jsem se, že za pár měsíců existence mají už přes sedm set nálezů. Jelikož ta stezka vede kolem jedné jinak značně nezajímavé vesnice a skrz ni, říkal jsem při pohledu na starší lidi sedící na zápraží a pozorující ulici, co si tak asi myslí o tom, že za poslední dobu tam prošly třeby dva tisíce podivných lidí.
Plné otcovské nasazení p. DJ v naprostém finiši.
A tak k řadě výletních zážitků, které mám za poslední dva roky, tj. od doby, kdy mě p. DJ k tomuto koníčku přivedl, přibyl další. Opět se mi potvrdilo, že České středohoří je ku podzimní turistice přímo stvořeno.