Zjistil jsem, že většina článků na vlastním blogu mě zpětně nezajímá a nikdy se k nim nevracím. Výjimkou jsou články o Jášátkových výletech, ty si prohlížím rád i po čase. (Potom se - k vlastnímu překvapení - docela vracím i k "článkům" o pohledech).
A proto napíšu o víkendovém výletu do Jizerek, i když už o tom pěkně napsala Sargo (zde). Ostatně fotografie z cizích rodinných výletů, to je úžasné, to se neomrzí, že.
V osadě Jizerka jsme měli v červnu firemní výlet. Chytli jsme tam nádherný slunný den, kdy jsem po probuzení kvalitně poobědval a kocovinu rozchodil výletem na sluníčku, a přesto v chladnu.
Osada Jizerka
Říkal jsem si, že tam je potřeba někdy vzít rodinu, až bude horko. Když jsme uvažovali v pátek večer v Nížboru, co s víkendem, tak jsem rychle vygooglil chatu v Jizerce. Sice až následně jsme zjistili, že to byla jiná, než kde jsem bydlel v červnu, ale zas tolik to nevadilo. Strašně se mi líbí to široké horské údolí, kde jednoznačně končí profánní sranda a začíná horská turistika. Je tam zákaz vjezdu aut, ledaže je člověk ubytován v některém z penzionů přímo na místě. V hospodách tu dost slušně vaří.
Klasika lanovkovka.
V sobotu jsme ještě dopoledne strašně zmokli, ale nevzdali se. Odpoledne jsme opustili horské údolí (načerpali životní sílu v obchodním centru v Liberci) a pokračovali ve výletním programu na lanovce, která vede na Tanvaldský Špičák. Lanovku máme jako tradiční jášátkovskou atrakci. Ale jako dopravní prostředek ji mám též rád: tichý posun směrem na kopec je paráda zvlášť, když na ní býváme sami.
Lanovka, rozhledna, restaurace, keška.
Špičák je kvalitní rozhledna, která nezklame. Restaurace nahoře má čisté ubrusy a i něco nabízejí. Nahoře na vyhlídce jsem si zblízka prohlédl kameru z pořadu Panorama. Jáša ho taky zná od dědy, takže jsme si to důkladně vysvětlili. Zaujalo mě, že ta kamera se hýbe celý den, ne jen při vysílání.
GC10E3D - Kateřinské údolí I. (legendární keškokomín).
Sargo lehce skučela, že má absťák. Tak jsme operativně zahledali v debatě na blogu u p. DJ, našli název kešky na komíně (matně jsem si pamatoval, že to bylo někde na severu) a za chvilku byla naše, protože komín se nachází v Liberci. Jáša to krásně prospal v autě a já se stal komínářem!
Spartánské ubytování:-)
Kdybych uměl fotit, udělal bych z tohoto pohledu kalendářovku.
V neděli již déšť ustal a vydali jsme se na velký okruh okolo Jizerky. Na ten jsem se hodně těšil, že si opět dám. Začali jsme opět kolem říčky Jizerka přes rašeliniště. Pěšina tam nabízí opravdu malebné výhledy.
Barvy potoka.
Samozřejmě vždycky hraje roli aktuální rozpoložení. Ale už dlouho mě žádná naučná stezka takhle nevzala. Jak tam zpočátku celkem nikdo nebyl. Ale chodili tam Italové hledat vzácné kameny. Naprosto mě fascinuje industriálnost a podnikavost toho národa, že nějakému Italovi stálo za to v 17. století se vypravit, dopravit se až sem na náhorní rovniku, kde je strašná zima i uprostřed léta a hledat tady v ledový vodě kameny.
Takhle nějak to vypadá, když je potřeba popojít zase dál.
Samotná osada pak fungovala jako zázemí pro sklárnu, která užívala písek a hlavně dostatek stromů. Opět si těžko představím, že tam žilo přes 400 lidí. Mně to tam připadá jako každodenní dobrodružství i jako turistovi.
Pod Pytláckými kameny.
Okruh mířil hlavně na skalku Pytlácké kameny, která se mi v červnu hodně líbila.
Na Pytláckých kamenech.
Jak tu skálu Jáša viděl, zázračně ožil a hnal se nahoru. Musím říct, že zkrátka na něj nemám v takových výškách nervy. Snažil jsem se ho přesvědčit zhruba to takovéto polohy, aby se opíral a kochal se výhledem. To je však nemožné, chce tam nahoře pobíhat a někam lézt.
Výhled z Pytláckých kamenů zpět na Jizerku.
Cestou zpátky bohužel Jáša spadl z odrážedla a dost se odřel. Byli jsme z toho zdrchaní a radši vyrazili zpátky. Do toho ještě v nejlepší chvíli přestalo ject auto. Ale cestou z kopce do Tanvaldu se naštěstí umoudřilo.
Nakonec jsme to nějak zvládli. (A ještě jsem si večer vylezl na jeden objekt v Houstouni).
Přeji všem čtenářům uspokojivý víkend.